Záblesk

Je to několik měsíců, kdy můj táta měl úraz. Úraz natolik fatální, že jeho i náš život zůstaly na mrtvém bodě. Můj táta, člověk, který byl mým rádcem a parťákem. Člověk, který mě učil nejenom vědomostmi, ale i životním entuziasmem , prostě žít a užít si to. A tehdy se to stalo... odešla mi inspirace. Totálně. Je to měsíc a půl co to táta vzdal a dobojoval. Navždy.

A pro mě začalo nové období. Celá rodina si prožívala smutek. A já zařizovala. Pohřeb, hostina, hudba... naštěstí táta byl prozíravý a tak jsem měla už roky v počítači uložené přesné instrukce. Hudbu, scénář, co chce a co rozhodně nechce. A tak jsem jela podle itineráře, fungovala a neplakala. Nebyl čas, jsem přece produkční a táta mi zadal práci. Je potřeba všechno ohlídat, aby měli všichni plnou sklenku, aby byli správné fotky , aby hrála správná hudba. Když ostatní plakali, já očima hypnotizovala oponu, aby se začala zavírat ve správný okamžik. Pak přišla smuteční hostina a potom už kolotoč práce, rodina ... nebyl čas. Zpětně mi dochází, že jsem tátu neoplakala, ani pohřeb jsem si neprožila. Ten luxus jsem poskytla rodině a přátelům. Tak by to táta chtěl...nebo ne?

Dnes jsem byla na svatbě přátel a když jsme v pozdní hodině seděli, tak jsme hovořili o našich šílených učitelkách klavíru z dětství. A někdo zanotoval pasáž, kterou musel do zblbnutí hrát. Tu melodii znám, je z nějaké notoricky známé opery a já jí mám plnou hlavu, jen ji nedokážu zařadit. A tehdy to přišlo - záblesk - táta by hned věděl, miloval operu . A já kdykoliv cokoliv nevěděla, byl na telefonu a kromě jednoduché rady proběhla i odborná přednáška.

Tu melodii mám stále v hlavě a vím, že jen tak nezmizí. Není kam zavolat pro radu, není žádná nápověda. Teď už musím sama. Navždy. Tečou mi slzy.. poprvé od momentu, kdy zazvonil telefon a já se dozvěděla, že táta už tu není. Tady na svatbě, uprostřed opilých oslavenců, uprostřed oslavy nového života. Měsíc po narození mého vnuka a čtyřicet dva let od okamžiku, kdy mě táta vzal poprvé do lóže na Verdiho. Tečou mi slzy a já jsem vlastně šťastná. Konečně přišel ten jemný záblesk, jedna nevyřešená melodie, jeden okamžik. Konečně se necítím jako monstrum, které netruchlí jak se sluší a patří. Na povel a pod dohledem. Tohle je jen moje a tátova chvíle a já vím, že tyhle slzy patří jen mě a mému smutku.

Jedna melodie, záblesk a já jsem si jistá, že v tento okamžik a s mou první slzou tu táta byl. A teprve až nyní může jít život dál.

A poprvé po dlouhých měsících mě baví psát, a žít a bavit se, A ŽÍT......