Viva la vida

Je pošmourné sobotní ráno a my se s dcerou chystáme na farmářský trh. Tedy chystáme… já vstala včas, nakrmila ptáčky a želvu, vyndala nádobí z myčky a prádlo ze sušičky. To jsem samozřejmě i složila. Dala jsem si sprchu, nalíčila ksicht, učesala oblékla a …. Čekáááám. Už jsem vypila dvě kávy, viděla dokumentární pořad o Havaji a stále čekááám….

Co proboha mladý holce tak strašně dlouho trvá, bože, já tady zarostu do sedačky. Nechci kazit sobotní vibe, takže se držím a nepopoháním ani neřvu, ale je to zatraceně těžký.

Hurá vylezla z koupelny, teď se mazlí se psem – můj zenový klid prochází vskutku těžkou zkouškou.

Najednou si vzpomínám na své dětství, ty vole já jsem jak táta. Vzpomínám, jak vždy seděl, oblečený v kabátu s kloboukem na hlavě, úplně uvařený a občas smutně kouknul na hodinky a ostentativně vzdychnul. Čekal, čekal hodiny a hodiny na chystající se maminku. Ona měla vždy velmi sofistikovaný styl a výraznou lásku ke kávě a cigaretám. Oblékla se a přišel čas na pauzu s cigaretkou, nalíčila se a přišel čas na pauzu s cigaretkou, učesala se a anoo přišel čas na pauzu s cigaretkou.

Doteď používá svou větu: "tak já si dopiju kávu, dám si cigaretu a můžeme jet"

Vlastně, když o tom přemýšlím, nechápu, že se ti dva vůbec v životě potkali. Táta všude chodil o dvě hodiny dřív a máma ve smyku o hodinu později. Táta vždy ve stresu, aby nepřišel pozdě a máma v naprostým poklidu nejenže přicházela pozdě, ale ještě všem dala najevo, že je to jen a jen jejich vina.

Ale potkali se, nějak horko těžko sladili časy, takže se potkali i při výrobě mě a bratra. A připravili nám naprosto dokonalý dětství!

Jako nuda vážně nebyla. Můj tatínek, ač vždy přesný, byl jinak naprostý životní bohém. Zcela ve stylu Carpe diem byl schopen honorář za architektonický projekt rozfofrovat za úplné blbiny. Jeho heslo bylo: dnes snídáme kaviár, zítra suchý rohlík. Byl ve svém oboru opravdu dobrý, ale nenaspořil nic. Jakože vážně nic. Naopak moje časově sofistikovaná maminka je velmi pragmatická a tátův vztah k penězům jí vždy úplně ničil. Takže jednou bylo a jindy ne. A maminka dokázala vytvořit opulentní hostinu i z rohlíků a dvaceti deka vysočiny. Prostě má ten dar.

Hluboko v ní vždy dřímala bohémská duše, možná ještě výraznější než tátova. Jen si prostě nemohla dopřát ten luxus jí nechat vytrysknout na povrch moc často. Někdo nás musel udržet na živu.

S tátou jsme jako děti prožívali dobrodružné výlety, cesty plné jeho fantaskního vyprávění, šílených zážitků. Učil nás o historii, bral nás do opery, tvořil s námi. Vlastně tak trochu mamince sebral všechny tyhle zážitky a ona musela být ta rozumná, ta vychovávající, ta trestající.

Takže pokud už se nějakého zážitku účastnila, hluboce se mi vryl do paměti.A tam si je ochraňuji.

Ovšem jeden zážitek se mi vryl opravdu hluboko, ač nechtěně. Pamatuji se, že ten den jsem měla spát u spolužačky a můj mladší bratr byl u babičky. Jenže se spolužačkou jsem se pohádala-hádaly jsme se stále- a tak jsem nečekaně přišla domů….

Bydleli jsme v obřím prvorepublikovém bytě na Smíchove a když jsem vstoupila, pozdravila mě cizí paní oblečená do prostěradla s trsem hroznů v ruce. To bylo divný. Jenže potom jsem si v dětském údivu všimla dalších lidí, bylo jich tam dost, všichni byli polonazí v prostěradlech, některé dámy měly různé výrazné šperky a všude byly mísy s ovocem. Rozumějte, bylo to za komunistů, kde sakra vzali tu spoustu ovoce??

Na naší sedačce se ležérně povalovala krásná žena v prostěradle, s dlouhými rozpuštěnými havraními vlasy……jééé ahoj mami…….a nedaleko tančil můj tatínek s nějakou korpulentní dámou – oba samozřejmě v prostěradlech – a krmil jí tím přiblblým nedostatkovým hroznovým vínem.

No raději jsem se otočila a vyrazila zpět ke spolužačce Katce.

Nedávno, po téměř čtyřiceti letech, jsem se na ten den konečně zeptala maminky, celý ty roky jsem nenašla odvahu.

Tak prý vůbec neví o čem mluvím, nikdy se to nestalo, nic takového jsem neviděla.

Ježiš mami, mě je fuk co jste tam dělali, mě jen prostě vrtá hlavou to ovoce.

"No přece soused pracoval na letišti, ten dokázal sehnat takový dobroty…..tedy dokázal by, kdyby se to někdy stalo. A už přestaň, to mě chceš naštvat?"

A jaké z toho plyne poučení? Každý to může v životě rozjet na plný pecky!!!

A každá doba přináší jiná afrodisiaka – třeba plnou mísu ovoce……