Tráva

Máme tu rok 2024. A s novým rokem přichází nové výzvy. V mém případě je to totální vystoupení z mé komfortní zóny. Abych to vysvětlila, má dcera pozvala na vánoční svátky k nám domů svou anglickou přítelkyni. Ani nevím, jak k tomu došlo, ale nakonec je z toho měsíční pobyt. Kdo mě zná, ví, jak si hrozně cením soukromí, takže je to vlastně úplná zkouška mého podporujícího a tolerantního mateřství.

Což o to, děvče je to velmi milé a chytré – studuje v Oxfordu japanologii a je navíc machr na jazyky. Tady nám vyvstává první problém. Moje angličtina. Když s ní mluvím, připadám si jako mentálně retardovaný šimpanz a když něco říká ona, jen se nablble usmívám, kývu a říkám yes, yes. Bůhvíco už jsem jí odsouhlasila. V podstatě, kdyby mě požádala o ledvinu, budu jen kývat a říkat yes. Ale to je můj problém, jsem strašně líná se učit, takže pocit nulového sebevědomí je můj zasloužený trest.

Ovšem je tu zásadnější problém. Slečna ze zdravotních důvodů aplikuje marihuanu. No prostě hulí.

Používá skleněnou divnou nádobu, které se říká bong – jak mě edukovala dcera. A v bongu po kouření ulpívá divná černá mazlavá hmota, která nepředstavitelně smrdí. Takže já, která miluju voňavo, nyní žiji v soustavném odéru, který ani nedokážu popsat. Někdy se děvče rozhodne, jako správná hospodyně, že svůj bong umyje. Ovšem použije kuchyňskou houbičku na nádobí, případně poté bong pěkně osuší utěrkou.

Smrdí houbička, smrdí utěrka, smrdí bong, smrdí nádobí, které jsem nevědomky umyla smrdící houbičkou.

Pomalu ale jistě se potápím ve smradu a beznaději.

Jsem však podporující a tolerantní rodič, takže hledám řešení, které by všem prospělo. Tedy google.

Objevila jsem možnost vaporizéru, který, světe div se, nesmrdí.

Vyhledala jsem prodejnu a vyrazila.

A tady nastal můj největší šok a střet s minulostí. Kdysi, a bude to již třicet let, jsem samozřejmě docela řádila. Nic nám nebylo cizí, alkohol, mejdany, další mejdany a také nějaké ty drogy. Byl to takový závan nebezpečí, revolty, něco co bylo tajné, zakázané a v šedé zóně. A i když mí rodiče by to viděli jinak, tehdy nás to šíleně bavilo. Pak přišla revoluce a otěže se uvolnily. Najednou se toho mohlo mnohem víc a mě to prostě přestalo bavit. To nebezpečí zmizelo, to dobrodružství vyšumělo. Bylo to prostě moc možný, takže nudný. Co na to říct, jsem prostě rebel.

Proto jsem dnes šla do obchodu s potřebami pro huliče trochu napjatá, trochu s pocitem něčeho zakázaného. Obchod sídlí ve veliké hale a už u vchodu mě zaujaly čtyři zaparkované kočárky. Jako cože??

Uvnitř bylo vše, potřeby pro pěstění, sušení i kouření marihuany. A bylo tam toho opravdu spousta. Zdi byly ověšené reklamními plakáty firem, které tyto potřeby vyrábějí, a skvěly se reklamními slogany typu: "OBJEV SKUTEČNOU SVOBODU" nebo "ŽIVOT BEZ HRANIC". Abyste rozuměli, nejsem ani odpůrce ani zastánce kouření trávy, vlastně to vůbec neřeším. Jen jsem se náhle ocitla v podstatě v supermarketu.

U pultu stáli dva mladí muži a zrovna vedli vážný rozhovor se třetím, evidentně právě vyhazovaným zaměstnancem. Vysvětlovali mu, že už tu nemůže pracovat, protože si neplní své povinnosti, pouze neustále hulí. On se tedy obhajoval tím, že jen testoval výrobky, ale tenhle argument stejně nikoho neobměkčil. Holt kapitalismus.

Jinak byli pánové moc milí, všechno mi ukazovali a vysvětlovali. Prohlédli jsme spoustu vaporizérů, vysvětlili mi funkce, které byly vlastně dost hi-tech. Někdy v půlce exkurze pán volně přešel k tykání a trochu jsme pokecali i o letech minulých. Slovo dalo slovo a nakonec jsme zjistili, že jsem kdysi dávno před třiceti lety potkávala v různých klubech jeho maminku. Takže ve finále jsem dostala slevu na nákup a ještě dárek navrch.

A co z toho plyne? Minulosti neutečeš, stejně budeš nakonec nakupovat huličské potřeby u syna své bývalé kamarádky z pařby.

Bože jsem fakt stará…..