Syndrom Samanty

Většina z nás zná jistě kultovní seriál Sex ve městě a troufám si tvrdit, že ho někdy viděla. No a většina z holčičích partiček, a je jedno jakého jsou věku, se někdy k hrdinkám seriálu připodobňuje. Prostě v každé skupině žen je vždycky nějaká úžasná Carrie, pořádkumilovná Charlotte nebo racionální Miranda. A samozřejmě otevřená sexuální a trochu mužská Samantha. Tahle linie se nese i dalšími seriály. Kdo by neznal Přátele nebo Jak jsem poznal vaši matku. Vždy je tam alespoň jedna postava, která žije nevázaně, nemá problém říkat věci na plnou pusu, někdy i za použití vulgarit a její přístup k životu a ke vztahům připomíná tak trochu jednání chlapa.

Vraťme se však k Samantě. V naší partě jsem, jak už vám asi došlo, byla vždy k této postavě připodobňována já. A ano, vlastně mi to dost lichotilo. Ovšem kromě povahových rysů, které máme společné, je tu ještě něco dalšího, čím se podobáme. Věk

Ve skupině žen, se kterými se přátelím už skoro dvacet let jsem nejstarší. A když říkám nejstarší , myslím tím věkový odstup minimálně deseti let. Samozřejmě se cítím velice mladá a nechystám se na důchod. O to více mě děsí jedna z kamarádek, která ač o jedenáct let mladší než já, naučila se používat frázi: na to už jsme moc starý. Stala se z toho téměř její mantra. Na tančení na stole už jsme moc staré, na soutěž v pití panáků už jsme moc staré, na nečekané akce a nedomluvené výlety už jsme moc staré. Ale to přece není pravda! Věřím, že člověk může blbnout stejně tak ve dvaceti jako v padesáti, šedesáti. Jde přece o to užít si život do poslední kapky. Tak kde se v tak mladé holce vzala ta rezignace?

Naštěstí mám ještě druhou skupinu kamarádek, protože člověk si za svůj život vytvoří několik okruhů přátel, třeba i podle míst kde žil. V této druhé partě nejsem, světe div se, nejstarší a většina z nás jsme i ve stejném či podobném věku. Musím ovšem říct, že nepociťuji nějaké klidnější klima vhodné pro už ne úplně nejmladší. A rozhodně se necítíme být na něco už staré, to mi věřte.

Před pár dny měla jedna z těchto mých kamarádek koncert. Zpívala s kapelou, která je už na hudební scéně přes třicet let. Koncert probíhal v jednom pražském klubu, kam jsem chodila kdysi dávno a ke kterému se mi váže spousta vzpomínek. Když jsme vešli s manželem této mé kamarádky do sálu plného lidí, napadlo nás sledovat celý koncert pěkně z galerie. Ta však byla uzavřena provazy. No, porušování zákazů mě vždycky bavilo, takže za chvíli už jsme byli nahoře a shlíželi na tančící a zpívající lidi dole. A tehdy mi došlo, že ten zákaz vstupu na galerii měl možná smysl. Tam dole byli lidé, kteří řádili na tuto kapelu už před třiceti lety a byli fakt odvázaní. A já, odsud ze shora, jsem uviděla kluky v kožených bundách a uplých džínech, kteří měli na hlavách pleše a kočky ala horečka sobotní noci, kterým v jejich účesech prosvítaly šedivé odrosty. Bože jsme fakt starý!!!!

Takže jaké z toho plyne ponaučení? Nikdy neříkejte, že už jste na něco staří. Dámy barvěte si pravidelně vlasy. A rozhodně už nikdy nelezte za provazy do zakázaných prostor. Jsou tam pro vaše bezpečí - duševní!