Svačinový blues

Začal nový školní rok. Všichni jsou nadšení a milé děti se těší, že po dvou měsících uvidí své spolužáky. Od kterých byly násilně odtrženy zlými rodiči, kteří je nutili jezdit k moři a k babičkám a na tábory. Něco mi tu ovšem trochu nesedí. Když jsem byla malá a nechtělo se mi do školy, máma vždycky říkala: "já taky musím do práce" Aha, takže kde se stala chyba? Ano, dospělí chodí do práce a děti do školy. Pak přijdou prázdniny a dospělí chodí do práce a děti??? Sakra já taky potřebuju dvouměsíční odpočinek! Tohle přece není fér!

Dnes ovšem nastal ten okamžik zadostiučinění, na který jsem čekala celé léto. Mám volno a můj středoškolák odchází do školy. Já se s ním loučím ve dveřích, rozcuchaná, v pyžamu, s hrnkem kávy v ruce. Jooo !! Tedy mám ho samozřejmě moc ráda, ale tohle si fakt škodolibě užívám. Obzvlášť, když chudáček, po dvouměsíčním spaní do deseti, říká: "ty se máš, že nemusíš vstávat"

No ale protože už jsem stejně vzhůru tak bych se ráda podělila o výsledek mého pátrání. Po dlouhém vyptávání se mezi matkami školních dětí, jsem odhalila, co je nejhorší na školním období.

Svačiny. Do úmoru. Deset měsíců každodenního vyrábění svačin.

Samozřejmě to může vypadat banálně. No co, prostě něco zabalím do igeliťáku a mazej do školství smrade. Ale opak je pravdou. Svačina je výzva. Svačina nese poselství, je vývěsním štítem každé matky. Svačiny promýšlíme do detailu, od výběru vhodné svačinové krabičky u malých školáků, která se postupně změní v zatahovací sáček z Ikei, protože "mami proboha nedávej mi tu trapnou plastovou krabičku, budu vypadat jako debil" , až po skladbu a vyváženost potravy.

Taková správná svačinka by měla obsahovat něco vydatného(aby bylo znát, že chceme dítě řádně stravovat), ovoce či zeleninu (aby bylo jasné, že ho vedeme ke zdravému životnímu stylu) a maličkou sladkost (aby nesla signál, že své dítě milujeme). Protože, i když samozřejmě svačinku děláme svému milovanému dítku rády, myslíme na to, že ji může vidět pedagožka, nebo ostatní děti, které to pak řeknou doma. No a co by to bylo za průser, kdyby v krabičce ležela jedna tatranka a dvacka, ať si něco koupí ve školním shopu. Takže vlastně svačina nese odraz celé rodiny. Správná sváča rovná se správná rodina.

A tady končí teoretická část a nastává praxe. Protože dětem NIKDY nechutná svačina, kterou jim nachystáme. Vždycky budou mít ostatní děti něco lepšího a většinou největší úspěch a závist sklidí svačina dítěte z rozvrácené rodiny kvartálních alkoholiků. "Mami Bohouš se má, máma mu dává na sváču tatranku a prachy. Proč já musím mít vždycky tu blbou housku se šunkou?" Dopr... ta houska je celozrnná křupavá kaiserka s 95ti procentní šunkou ty spratku!!!!!!!!!

Prošli jsme fázemi nesnědených svačin a přednášek typu, co by za to dali děti v Africe. A následného vysvětlování, že je strašně hodnej, že myslí na děti v Africe, ale že vypravovat letecký speciál s jednou houskou opravdu není možné. A ne, ani je nebudeme denně zamražovat a nepošlem je až jich bude tišíc. Prostě tu blbou svačinu sněz!!

Nedávno jsem uklízela v komoře. Máme tam starou komodu, do které se ukládá to, na co jinde není místo. A uvnitř jsem našla ŠEST svačin v různém stádiu rozkladu. Zabiju ho. Nebo ne, kašlu na to, jdu nakoupit tatranky.