Slepičí requiem

Mám v životě velké štěstí. Narodila jsem se jako optimista. I když jsou samozřejmě okamžiky a situace, kdy mám chuť hodit flintu do žita, obecně se těším na každý nový den.

Možná i díky tomu, jsem nafasovala tak trochu šílenou druhou rodinu. Rozumějte rodinu mého exmanžela. Když jsme se před mnoha lety rozvedli a opadly počáteční nervy, zjistila jsem, že je to takhle mnohem lepší. Nemusím nic řešit, jsem ta vtipná, zábavná a bezva exmanželka, co nečekaně přijíždí a rozzáří všem náladu.

Zůstala mi tchýně a její sestra, které se o víkendech scházejí u své maminky-staré babičky. Mohu kdykoliv dorazit, udělat přepadovku a vím, že budu vždy vítaná.

Zůstaly rodinné oslavy, kde se potkávám se svým ex a vlastně jsme teď takoví kamarádi. Znovu se oženil, má hromadu dětí, mladou ženu a šedivý vlasy. S jeho ženou jsme našly spoustu společných témat, takže dokážeme prokecat dlouhý čas.

Ano vše je zalité sluncem. Může to vypadat jako klišé, ale život je moc krátkej na nějaký nenávisti a zlosti.

Mám v životě velké štěstí…………

Před pár dny jsme s dcerou vyrazily na návštěvu. Už když jsme vystupovaly z auta, vyběhla má tchýně a volá: "to jsme rády, že jsi tady, potřebujeme něco vyřešit"

Aha a o co jde?

Stará babička má slepičky, jenom pár, pro trochu vajíček a pro radost. Jenže i slepičky stárnou.

Tchýně – dobře, ona to oslovení nesnáší, takže Jitka, a její sestra Jana našly jednu slepičku ležet a nehýbat se. A protože jsou to holky z vesnice, tak se rozhodly, že neví, co s ní a že je čas požádat holku z města-mě, aby nějak někam odnesla mrtvou slípku a zbavila se jí. No nic

Popravdě já nemám slepice moc ráda, aspoň ty babiččiny, jsou starý, blbý a zákeřný. Když k nim půjdeš v crocskách, neomylně se trefí zobákem do dírek v pantoflích, aby tě poklovaly. Ale co už, vzbudil se ve mně superhrdina, který musí pomoci těm dvěma sestrám.

Ve výběhu ležela údajně mrtvá slepice na zemi, na hlíně a ty ostatní se o ni vůbec nezajímaly – mrchy. Takže kam s ní? Do popelnice to je asi blbost, Jitka s Janou vymyslely, že jí odnesu do lesa. Hm nevím, jestli se to smí, ale vlastně je to přirozené, poslouží jako potrava a koloběh se uzavře.

Ovšem, když jsem chtěla slípku sebrat, pohnula se, otočila ke mně hlavu a koukala. Bylo jasné, že umírá, ale samozřejmě tím bylo po plánu s lesem.

"doprčic vždyť je živá!!!" Aha, takže co teď? No já ji zabíjet nebudu sakra, já jsem fakt holka z města. No a my taky ne, opáčily ty dvě. Ovšem vzápětí přišly s ďábelským plánem a povolaly souseda vojáka.

Mezitím jsem přenesla slepičku na seno, podložila jí hlavu čerstvou travičkou, aby se ještě naposledy nadechla vůně trávy a hladila jsem jí. Nějak jsem najednou k ní cítila něco jiného, než mou obvyklou slepičí nevraživost.

Po chvíli dorazil soused s puškou. Co jako chceš ty vole dělat? To jí tu pušku dáš k hlavě a ustřelíš jí? To nemůžeš myslet vážně!

No i sousedovi došlo, že je to blbost. Takže pěkně po staru, na špalek a useknout hlavu. Bože to asi nedám. To je strašný. Ale asi vážně nejmíň bolestivý pro slepici. Babička má úzký špalek, takže jsem slepičku vzala, že ji podržím. V ten okamžik ty dvě s jekotem prchly do domu a vykukovaly oknem. Ty dva obličeje s vyděšenými grimasami mi něco připomínaly. Jooo už vím! Logo divadla Voskovce a Wericha!

Když bylo po všem, probudila se v nich ovšem jakási potřeba krvežíznivé selekce.

Došly k závěru, že když nám to vraždění tak pěkně jde, mohli bychom oddělat ještě jednu. A kterou, ptám se. Támhle tu tlustou, už nenese, je stará a furt žere. Hm a uděláme třeba polévku, ptám se. To ne, moc práce, navíc je stará.

Jako vy po mě chcete, abych pomohla zabít zvíře bez toho, že by se zpracovalo k jídlu? Prostě jen tak? Protože je stará a moc žere? To chcete po mě? A co takhle pokračovat? Holky, jste starý a moc žerete….

To byl dobrý argument a slepice zachráněna. Přišla a klovla mě do nohy. Asi vděk.

Mám v životě velké štěstí, nafasovala jsem šílenou rodinu……………