Sebepoznávání

Byla jsem pozvána na příjemné odpoledne, které mi mělo umožnit cestu ke mě samé. Prostě a jednoduše setkání lidí, kteří na sobě chtějí pracovat pomocí různých seminářů a mezilidských her. Vlastně jsem se těšila, byl krásný den, svítilo sluníčko a akce se konala na architektonicky zajímavém místě. Byl to tak trochu mejdánek pod širým nebem.

Trochu jsem nečekala až takovou kumulaci strašně pozitivních lidí. Já ani nevím proč, ale nahání mi to vždycky hrůzu. Ač jsem sama pořád rozesmátá, tak tohle bylo takové jiné, takové moc hysterické. Děsí mě kolektivní zábavy a kolektivní veselí. Naštěstí jsem si mohla hned zkraje dát sklenku vína a hrála fajn muzika a počasí a to místo. No, to už se opakuji.

První seminář byl docela příjemný, přednášející byl klidný pán, který mluvil o všedních věcech s nonšalancí člověka, který už má něco odžito . Přistihla jsem se, že v určitých pasážích automaticky přikyvuji. Aby také ne, když se nám snažil vysvětlit, že je naprosto důležité, abychom uměli odpočívat. Vypnout a pohroužit se do vlastních myšlenek. Byl zastáncem pohledu do blba a tím si mě naprosto získal. Poté nastoupil druhý, jak se tituloval, kouč. Jeho tématem bylo vystupování z naší komfortní zóny a tady nastal problém. Kouč byl mladý asi třicetiletý rozjařenec, s takovým tím super šťastným výrazem, který v soustružníkovi z ČKD vyvolá vnitřní touhu po násilí. A nejen v něm. Kouč nám vysvětlil, že sedět doma je naše komfortní zóna a že je třeba z ní neustále vystupovat. A vymýšlet si náležité cíle. Zajímavé bylo, že všechny příklady vystoupení z komfortní zóny se týkaly sportovních aktivit. Jít běhat okolo Vltavy, vylézt na nějakou fakt vysokou horu, sjet dravou řeku na raftu. Ježišmarjá zkusil si někdy zajít v pátek odpoledne do Kauflandu? To je teprve vystoupení ze všech zón. Začala jsem mít vtíravý pocit, že jít si sednout s přáteli na sklenku, vyrazit do kina či divadla je naprosto passé. Je potřeba si stanovovat stále vyšší a vyšší fyzické cíle. Ale jak k tomu přijdeme my chudáci, kteří nejsme až tak sportovně nadaní, nebo nás, bože chraň, sport prostě nebaví. Ať tak či onak, ono se strašně hezky vymýšlí, když má člověk v zádech toho domácího skřítka - manželku, přítelkyni nebo spíš předpokládám ještě matku. Sakra pro mě je vystoupení z komfortní zóny denním chlebem. Vím, že to bagatelizuji, že jde spíše o vnitřní zónu, do které se uzavíráme. Problém je v tom, že většina žen s rodinou a dětmi jsou spíše vděčné za okamžiky, kdy mohou být samy ve své komfortní zóně.

Tak jsem tam tak seděla, poslouchala a asi se i ironicky usmívala. Takovým tím úsměvem, no však víte, člověka, který má úplně jiné starosti. A tento seminář mi nakonec dal nejvíc. Dal mi uklidnění a rozhřešení. Zjistila jsem, že žiju krásný život, že jsem byla na hezkých místech s bezva lidmi. Že mám pár úžasných přátel, že mám dokonalé děti, i když je chci někdy zabít. Přišla jsem na to, že nepotřebuji semináře o tom jak mám žít. Jediné co potřebuji je prostě žít a užívat všechno co mi osud přihraje. Protože celý náš život je jedno velké vystoupení z komfortní zóny.

Než jsem odcházela, trochu opilá vínem a trochu sebepoznáním, zahlédla jsem kouče u stánku s domácím chlebem s hráškovou pomazánkou. Nikdy jsem neviděla nikoho tak rozesmátě a šťastně jíst chleba. Vypadal jako velké děcko, které právě ochutnává nejlepší čokoládu na světě. Nebo možná jako tichý blázen, který je šťastný ve svém světě - a to myslím bez urážky, spíš trochu závidím. Dostala jsem zcela regulérní záchvat smíchu a mizela. Tak jsem opouštěla svůj první seminář - s obřím úsměvem na tváři. A o to asi šlo.....