Reflexní anděl

Jsem tak trochu filmový maniak. Prostě mám vážně ráda filmy. Vždycky mě bavily příběhy. Jsem i vášnivý čtenář, mám velkou knihovnu a myslím, že za knihy jsem utratila majlant. Moje spotřeba byla čtyři, někdy i víc knih na měsíc.

Bohužel postupem času čtu méně a méně. Na vině je zhoršující se zrak a čtení v brýlích mě hrozně unavuje. Takže jsem začala knihy nahrazovat filmy. I když netvrdím, že je to úplně správný krok, musím říct, že prostě filmy vážně miluju.

Samozřejmě tomu napomohla i doba technologií, filmové platformy a celkem rychlá dostupnost novinek. Pořád si ráda zajdu na dobrý film do kina, něco prostě potřebuje velké plátno, ale takové ty běžnější filmy schroupu pěkně doma, hnijíc na gauči, s mísou čehokoliv dobrého v náručí.

A občas, když mám volný den, padne za oběť maratonu. Seriály! Vážně strašidelný koncept. Pamatuju si z dětství, když v televizi běžely seriály pěkně jednou týdně jeden díl. A člověk se zčásti těšil a zčásti tiše trpěl. Dnes je to vlastně úplný ráj-nebo možná peklo. Na platformě vyběhne celá serie a já prostě nejsem schopná odejít, dokud ji celou nedokoukám. Dobré je, když je to třeba jen šestidílné, ale pokud to má dílů více, jsem schopna ji dát v kuse. Poté vstanu, s pocitem úplné prázdnoty, protože je konec, a připadám si, jako zombie s výčitkou totálně zabitýho dne. Ježiš já fakt netuším, proč si tohle dělám.

Ale není to tak, že bych potřebovala vidět úplně vše. Mám pár svých favoritů, oblíbená témata, oblíbené herce. A pak jsou tu oslavované hity. Ne vždy stojí za to. Třeba seriál z prostředí amerických rančerů, soudobý, žádný divoký západ kdysi. Já ty kovbojský věci moc nemusím, tak jsem se seriálu vyhýbala, nejsem prostě správná cílovka. To jsem si myslela. Nakonec, po skoro dvou letech mě ta mediální masáž dohnala. Nebylo zrovna co dělat, tak jsem si řekla, že tomu tedy dám šanci, jeden díl a uvidí se……….

A totálně mě to sežralo!

Nemyslím si, že bych byla ten typ, co obdivuje drsný chlapáky a takový to "správný" rozložení světa. Netuším vlastně, čím mě to tak dostalo. Ranče, koně, velký pláně, divoká příroda, rychlá spravedlnost, mnohdy vymáhaná dost tvrdě. Trocha romantiky, trocha divokosti, trocha syrovosti.

Tak si říkám, je to v nás? Určitý vrozený a hluboký archetyp? Něco, co nás vábí, ať jsme sebevíc moderní?

Ta jednoduchost, volnost, divokost. Takový ten návrat k opravdu dávným kořenům.

Stejně jako firmy prodávající auta, součástky, techniku, do svých reklam vkládají krásné polonahé slečny. Jako kočka v plavečkách a s velkými prsy ladně skloněná nad kapotou auta, které opravuje. Nebo kočka v plavečkách tankující do svého nového vozu benzin. Jasně běžná situace že. Ale zřejmě to stále funguje. Proč? Jak je to možné? Proč je tak sexy slečna v úsporném oblečení a s hasákem v ruce, samozřejmě včetně laškovné šmouhy od oleje na tváři a ve výstřihu?

Vzpomněla jsem si, jak jsem na jaře jela po dálnici. Byla tam nějaká práce na silnici, zúžení a kolona aut. Pomalu jsme popojížděli okolo stavebních strojů a tam šla ona. Štíhlá žena v pracovních kalhotách a oranžové reflexní vestě. Po zádech jí splývaly rozpuštěné dlouhé blond vlasy a na nich byla posazená ochranná helma. Všechny auta projíždějící okolo ní ještě více zpomalovaly a řidiči na ní bezostyšně zírali. Muži i ženy. Všichni. Probudila v nás na té zaprášené silnici ten prastarý archetyp – bohyně dělající tvrdou práci.

Protože tam se setkaly všechny touhy – chlapákům se splnil jejich sen o krásce, která drží hasák, ale potřebuje chránit a ženám sen o krásce, která sebevědomě všechno zvládne.

Tak nevím, co si z toho mám vzít. No hele, nemládnem, sebevědomě všechno zvládám, tak teď už mi chybí jen ten………….

hasák