Pták v tenzi

Asi před rokem a půl jsem domů zakoupila ptáčka zebřičku. Byl to náhlý nápad, i když asi hluboce vkořeněný v mém podvědomí. Nevím proč, ale zpívající ptáček v klícce ve mně vzbuzuje pocit šťastného domova. Cha, no, to samo o sobě o lecčems vypovídá. Obzvláště ta spojitost klece a spokojeného domova.

Ale vraťme se k ptáčkovi. Opravdu se o něj hezky staráme, ale i tak ten hajzlík moc nezpívá a je takový nesocializovaný, jak se dnes s oblibou nazývá kdokoliv, kdo si prostě nechce povídat. A proto, nyní po roce a půl chovatelského entuziasmu, mě napadlo podívat se, co vlastně taková zebřička potřebuje. A přišlo zděšení. Ať jsem se koukala, kde jsem se koukala, všude na mě vyskakovalo základní pravidlo - zebřičky se chovají vždy v páru.

Tak odtud tedy vítr fouká, proto je ten chudáček tak odtažitý. On je totiž citově deprivovaný. No prostě potřebuje ženskou! Byla jsem nadšená, že řešení je tak snadné a vyrazila jsem do zverimexu. Vybrala jsem novou větší klec, aby pár spolu začínal v novém prostorném bytě, a hnala jsem se k voliérám. Samozřejmě již řádně proškolená internetem a znalá odlišností samce a samičky. Ovšem k mému překvapení byli v obchodě jen samečci. Seděli vedle sebe na bidýlkách a tvářili se úplně stejně depresivně jako náš ptáček doma. Tomu našemu ještě asi nepřidalo ani to, že mu syn dal holčičí jméno Sintárie.

To co následovalo, lze popsat jako hon za samičkou. Bylo to nervy drásající odpoledne, kdy jsem se rozhodla, že tu samičku prostě seženu. Kdo mě zná ví, že když se rozhodnu, že něco musím zajistit HNED, tak se ze mě stává maniakální bytost s divným výrazem v očích. Byl už podvečer a brzy měli obchody zavírat a já se hnala nocí od zverimexu ke zverimexu a byla čím dál tím víc vyděšená z představy, jak je tato země zaplněna zebřiččími kluky. Potřebuju ženskou, jen jednu samičku!! Začala jsem si pomáhat i telefonicky, už jsem ty super zoo a profi zoo rovnou obvolávala s dotazem na samičku. Probíhalo to povětšinou takto: Dobrý den, máte zebřičky? Máme. Ježiš to je super, a máte samičky? Nemáme. Hm tak děkuji...

Až se na mě nakonec usmálo štěstí a já těsně před zavíračkou v jednom obchodě našla samičku - jednu. Byla krásná, ačkoliv je od přírody méně barevná než sameček, byla mezi těmi kluky jak královna. Seděla tam, čechrala si peříčka a ti blbouni okolo se mohli přeskočit, aby ji upoutali.

Vítězoslavně jsem jela domů, v krabičce jsem slyšela šustit křidélka a přepadaly mě myšlenky typu: nejsem já kuplířka, když tady lítám jak magor jenom proto, aby jeden pták neměl depku?? To mu tu chudinku prostě předhodím. Co když měla v tom zverimexu svou velkou tajnou lásku. Jednoho z těch samečků, kterého milovala a těšila se, že s ním vysedí svoje první vajíčka. A já tuhle mladou lásku přervala a vleču jí tmou a nocí do pařátů osamělého bručouna. A sakra - hrabe mi

Doma jsme samičku vypustili k našemu ptáčkovi a nastala neuvěřitelná proměna. Úplně se vytáhl, začal děsně machrovat a zpívat a cvrlikat a poskakovat kolem samičky, která seděla na bidýlku a naprosto stoicky přijímala jeho dvoření. Nechali jsme je seznamovat a šli jsme spát. Ráno už se k sobě tiskli - mrcha proradná, co ta její velká láska ze zverimexu, to na něj brzo zapomněla. A navíc sežrala úplně všechno zrní, co normálně samečkovi stačí třeba na týden. Jak podotkl můj syn: "no jo ženská, všechno sežere a ještě se tváří jakoby nic"

Co jsem si z této anabáze odnesla? Pokud máte pocit dámy, že vám příroda nenadělila dost zabarvených peříček, že jste šedé a obyčejné, tak stačí nasadit sebevědomý výraz a rozhodně vyhledávat místa, kde je nedostatek samiček. A uvidíte jaká budete princezna třeba mezi chlapy na šachtě nebo v jiném ryze mužském kolektivu !

A rozhodně si pořídit andulku - je jich všude dost