Operace "pařba"

Před dvaceti lety bylo nemyslitelné trávit páteční či sobotní večer doma. Před dvaceti lety by to znamenalo v podstatě společenskou smrt osaměním. Před dvaceti lety bylo heslo dne: neplánovaný mejdan je nejlepší!!! A tady je zakopaný pes - před dvaceti lety, jsem nemusela sakra nic plánovat.

Takže pokud nyní chci vyrazit do víru velkoměsta, nejprve s kamarádkami sladíme termíny v diáři, což samo o sobě vypadá jako schůze Severoatlantické aliance. Poté, co jsme asi pětkrát termín přehodily, začíná vybírání startovního místa - klidný podnik víceméně v centru, odkud se dá později v noci přemístit kamkoliv jinam, pokud tedy budeme mít chuť a nebude se nám chtít spát. Nakonec ještě běžné detaily typu "co si berete na sebe ?" , kde se vlastně rozhodne, jestli si jdeme jen sednout na sklenku (hele já jdu jen v něčem pohodlným), nebo jestli je plán na noční tah tanečními podniky (no beru si ty úzký kalhoty, koženou bundičku a podpatky).

Náš den D byl tu a já měla všechno pěkně rozplánované do detailu, abych to pohodlně stíhala. Do práce, z práce, doma dát synovi večeři - kterou jsem prozíravě a zcela plánovaně uvařila už den předem. Umýt vlasy, osprchovat, depilace, namalovat a tradá - těš se město!!!

Ano to byl plán.

Dopoledne v práci jsme s kolegyní vyrazily s dětmi na procházku. Procházely jsme náměstím našeho malého městečka a na chvíli jsme se usadily u fontány. Děti svačily koláče a my jsme si daly kafíčko do kelímku. Byl krásný klidný den, úplná předzvěst úžasného večera. Trochu jsem se zasnila a kolegyně najednou začala řvát: "bacha, bacha!!" Pozdě, napila jsem se a dostala přímý zásah žihadlem do rtu. Během několika sekund mi natekly rty a tvář tak, že Angelina Jolie byla proti mně žena bez rtů. Nějaká stařenka začala lomit rukama a volat: "cibuli, sežeňte cibuli!" . Jako na povel z vedlejšího zelinářství vybíhal místní mladý ztepilý zelinář a v natažené ruce svíral půl ukrojené cibule, v té druhé držel nůž, takže celkově působil dost šíleně. Kdybych mohla, začala bych se smát, byla to celkově úžasná etuda.

Zbytek dne jsem postupně vyzkoušela vše, co mi kdo poradil. Jedna sousedka mi věnovala zyrtec, druhá přiběhla s dithiadenem. Ledovala jsem tak, že jsem svůj obličej uvedla do stavu kryonického spánku. Také jsem si na radu další sousedky narvala pusu moučkovým cukrem a čekala co to udělá.

Pak nastalo běžné kolečko, kdy postupně několik kamarádek muselo akci odříct, z rodinných důvodů nebo prostě pro velkou únavu. No jsme už prostě poněkud starší. Cosi ve mně se ale zapřelo a já se tvrdohlavě rozhodla, že ať si vesmír dělá co chce, JÁ prostě jdu pařit. Věřím, že i kdybych si v tu chvíli zlomila nadvakrát nohu, doplazím se k baru. Naštěstí nad večerem mi obličej relativně splaskl a to co ne, už se dalo zamaskovat. Byla jsem sice lehce sjetá všemi těmi léky, ale vzhledem k situaci, to vlastně nebylo na škodu.

Sešly jsme se a byl to úžasný večer. Nakonec došlo i na tah po nočních podnicích. Zjistila jsem, že způsob zábavy se trochu změnil - docela dlouho jsem nebyla na nočním tahu Prahou. Přijde mi, že je všechno takové hysterické. Jakoby byl poslední den lidstva a bylo by třeba to zahnat úplně do krajnosti. Já vím zní to jako: "to my když jsme se bavili, bývalo to jiné" ale ono to opravdu bývalo jiné. Teď je město plné mladých cizinců, kteří přijeli řádit. Třeba v jednom baru jsme natrefili na partu irských hochů, kteří slavili rozlučku se svobodou. Ptali jsme se, který je ženich a pánové ukázali vzhůru. A tam, na lustru, se houpal mladý sympaťák, úplně opilý a v kostýmu francouzské pokojské. No fajn, ale v tomto duchu se to neslo všude, kam jsme vstoupily.

Navíc jsem po chvíli začala propadat divnému pocitu, že jsou všude titéž lidé. Pak mi to došlo. Valná většina pánů měla pečlivě upravený vous a vlasy stažené do maličkého culíčku na šošolce hlavy. V jednu chvíli, přímo před námi, se dva takoví elegáni omylem srazili a začali se jeden druhému omlouvat. To už jsme nevydržely a nezřízeně jsme se chechtaly. Bylo to jako rozdvojená osobnost mluvící sama se sebou. První mě vytanul na mysli Glum z filmu Pán prstenů.

Každopádně jsem zjistila, že nejlepší část večera byla na závěr v malém mexickém bistru, kde jsme se nacpaly burritem. Ono není nic lepšího než pořádná dobrota ve čtyři ráno - to se nezměnilo. Jen před dvaceti lety to byl odporný mastný hamburgr ze stánku v Dejvicích na kulaťáku. Ale upatlaná jsem bylo úplně stejně.

Tak jsme si ten náš pečlivě plánovaný a vlastně úplně neplánovaný mejdan užily a ráno jsem měla trošku bolavou hlavu stejně jako před dvaceti lety. A to mě upřímně uklidnilo. Otevírám diář a jdu naplánovat další tah - třeba někdy po vánocích?