ON

Původně jsem neměla vůbec v plánu se k záležitostem posledních dní jakkoliv vyjadřovat, ale za ten týden to ve mně začalo tak nabublávat, že prostě musím.

Tak nám umřel Kája.... uvědomujeme si vůbec, jak je celá tato věta špatně? Ten povzdech, který minulou středu plynul celou zemí? Tak to uveďme na pravou míru. V první řadě, on neumřel nám, umřel svým blízkým, manželce, dětem, přátelům. Lidem, kteří ho znali osobně, mluvili s ním, stýkali se. Já vím já vím, byl to národní poklad, každý má pocit, že má právo smutnit a ano má, ale.. Víte, pokud se vás smrt nedotkne osobně, myslím tím ve vaší rodině, či v řadách vašich přátel, tak je přehnané smutnění vlastně dost divné. Všichni to berou spíš jako námět k hovoru v práci, v obchodě s prodavačkou, večer v hospodě. Najednou máme s každým potřebu prohodit pár slov na toto téma, jsme takovým zvráceným způsobem spojeni. Ale potom jdeme domů a vlastně se nás to netýká. Prostě to není osobní. A co mě irituje asi nejvíce, je familierní oslovení Kája, které nám dává pocit, jako by to byl kámoš. Ale nebyl. Byl to pro většinu národa skvělý zpěvák, příjemný člověk, profík. Ale jistě ne Kája.

Když pominula první vlna senzace, přišlo to, co jsem bohužel očekávala. Každý si hřál polívčičku, každý věděl nejlépe, jak by měl vypadat pohřeb, každý znal nějakou zaručenou pikantnost z mistrova života. A média makala na plné pecky, nezazlívám jim to, je to jejich práce. Jen jsem si tak popřemýšlela nad tou databází nekrologů, které jsou dopředu připraveny na každou známou osobnost v této zemi.

A už vůbec se mi nelíbí to, co proběhlo kolem plánování pohřbu. Zpěvák, sebelepší a sebeznámější na lafetě? Jako vážně? Tak prvoplánovitě populistický nápad už přece musí prokouknout i soustružník z čkd sakra!! A někde vdova, která je určitě plná úplně jiných myšlenek a která ať se rozhodne jakkoli, bude za to pěkně propíraná. Přemýšlí někdo vůbec o tom, co chce ona? Napsalo se toho o jejich společném životě v minulosti spoustu, já osobně zastávám názor, že do vztahu nikdo krom těch dvou zůčastněných nevidí, všechno ostatní jsou jen domněnky. Takže s ní soucítím. Pro mě, vzhledem k tomu, co jsem sama před půlrokem prožila a vlastně stále prožívám, je to obvzláště citlivé. Sama vím, jak jsem chodila a zařizovala, prostě fungovala jako robot. Přitom mi v hlavě dunělo a celý svět se houpal v šedý mlze. Je hrozné v takové chvíli řešit rozhodnutí pokud víte, že vás sleduje celý národ.

Dnešek ale byl opravdu nejděsivější z celého toho týdne. Rakev čtrnáct hodin vystavená v sále a nekončící procesí hučícího davu lidí stojících ve frontě na údajně vzdání posledního sbohem. Viděla jsem video a prostě se rozbrečela. Kde je pieta, kde je úcta k zemřelému? Lidi si to proboha tam fotí? To jako si budou potom s přáteli ukazovat fotky? "hele Franto tady jsme v Chorvatsku, tak tady to je ta chalupa v Jizerkách, joo a tohle je rakev s Goťákem, tam ti bylo lidí, no nic dolej mi" ..... najednou mi bylo pana Gotta tak strašně líto, leží tam, zavřený v bedně a není mu dopřán klid, prostě jenom obyčejný klid člověka, který odešel.

Pana Gotta jsem znala osobně, nebyli jsme samozřejmě blízcí přátelé, ale několikrát jsme se při různých příležitostech potkali a mluvili spolu. A ano, byl to slušný a vlastně velmi skromný člověk, cítila jsem z něj určitý druh pokory, který mají lidi, co už ledacos zažili. A tak jsem v den jeho smrti zapálila svíčku, to je můj způsob rozloučení....