Návraty

Před lety jsem měla jeden ze svých náhlých nápadů a pronajala jsem penzion v Krkonoších. Byla to taková ta socialistická bouda se společnými umývárnami a ne moc pohodlnými postelemi. Žádné televize na pokojích, žádná wifi, jen společenská místnost plná knih a deskových her. Všichni z rodiny se hroutili, ale překvapivě si to hosté oblíbili. Ten nádech starých časů, kdy byli sami dětmi a jezdili na lyžáky. Ta absence technologií, vozili tam své znuděné děti a vysvětlovali jim, v čem spočívá to kouzlo. No a po počátečním ušklíbání mláďata pookřála, lítala okolo chaty ve sněhu, se zápalem bojovala v člověče nezlob se a večer se sedělo a mluvilo. A já byla spokojená. Životní cesta mě pak poslala jiným směrem, ale někde v kouku hlavy, byl plán - jednou se na hory vrátím.

Nevím z čeho pramení tyhle mé nápady, zřejmě v tom má prsty můj táta, který byl velký nadšenec a snílek a sebevětší pitomina mu nepřipadala nereálná. Nás jako děti to samozřejmě naprosto uchvacovalo, jediný kdo trpěl, byla naše pragmatická maminka. I když si myslím, že bez těchto pitomin by se necítila celá. Jen potřebovala, aby jí je táta naservíroval a ona mohla případně nadávat, když se to nezadařilo.

Už pár měsíců jsem měla nutkavý pocit opět zmizet do hor. Odjakživa mě to tam táhne, je jedno jestli v zimě či v létě, hory na mě působí jako uklidňovač. Ta atmosféra, taková zvláštní pohoda a pocit, že když se něco nestihne, tak se to nezblázní a stihne se to prostě jindy. A rozhodně i lidé, panuje zde sounáležitost, soused pomůže když je potřeba, nikdo vás nenechá ve štychu.

A tak jsem zase tady, malý penzionek to jistí. Ráda pečuji o lidi a miluju, když odjíždí a jsou spokojení. Chodíme se synem na výlety, koukáme po večerech na filmy a snažíme se ozdravit. Máme místo, které je jen naše, kde můžeme vydechnout, které není spojené s Beki. Máme svůj azyl před vzpomínkami. I když jsme sem stejně rozvěsili spoustu fotek, ale to je v pořádku.

Včera jsem musela do města. Tak jsem se nalíčila, našla nějaké nehadrózní oblečení a z naší divočiny vyrazila. Projížděla jsem vesničkami a začala jsem mít pocit, že to tu znám. A najednou jsem byla ve Smržovce na náměstí a koukám na Horskou cukrárnu. No to mě podrž! Sem jsme si jezdili před lety pro ty nejlepší šlehačkový větrníky na světě! Tehdy když jsme měli penzion, probůh to už je tolik let. Jsem zvyklá z Prahy, jak rychle se město mění, že tam, kde byl nějaký obchod, je za půl roku úplně jiný. No a tady stále stojí ta horská cukrárna. Ale určitě už jí provozuje někdo jiný, určitě už tam nebudou mít ty větrníky - s těmito myšlenkami jsem vstoupila.

U pultu stála paní majitelka, ženská jak vítr. Koukla na mě a povídá: "jé dobrý den, jdete pro větrníky? No vy jste tady nebyla snad pět let, jetli se nepletu. Tak kolik dneska - zase 6? Po dvou pro vás, syna a dceru?" .....

Ano prosím, dejte mi jich šest.........

Tak jsem se vrátila, jsem doma...................