Moje soukromé Vejce a já

Už jako malá holka jsem milovala zvířata. Všechny. Vždycky jsme měli v rodině psa, ale to se nepočítá, protože psa nepovažuju za domácího mazlíčka, je to prostě další člen rodiny.

S nástupem na základní školu se mi otevřel úplně nový svět získávání zvířátek – školní směnný obchod. Takže jsem postupně dotáhla domů snad všechnu pidi havěť na jakou si jen můžete vzpomenout. Měli jsme bílé laboratorní myšky – ty máma milovala, obzvlášť když uprchly z akvárka a ubytovaly se ve skříni s ložním prádlem. Také různé strašilky a pakobylky. I ty si máma velmi oblíbila, obzvlášť když uprchly a ona při rozsvěcení světla na jednu narazila na vypínači. Ježíš ten řev mi rezonuje v uších doteď.

Ani nespočítám množství křečků a morčátek, kteří až na výjimky neuprchli a prožili u nás krásný a klidný život. Samozřejmě jsem na dvoře našeho pražského bytu se sousedkou Markétou zřídila i hřbitov pro ty, kteří již stářím odešli. A pohřby to byly krásné, sešel se celý činžovní dům, můj otec držel smuteční řeč, my děti jsme náležitě štkaly a máma se sousedkami připravily pohoštění. Vlastně díky mým zvířátkům a jejich pohřbům se ze všech partají stali nerozluční přátelé. A ano, pohřbívaly se s pompou i akvarijní rybky. Jediný, kdo se těchto poct nedočkal, byl můj bílý dlouhosrstý křeček. V té době jsme měli v obýváku bílý dlouhovlasý kobereček. Já odjela na školu v přírodě a po návratu byl pryč křeček i kobereček. Maminka mi vysvětlila, že křeček utekl a nedokázali ho najít. A na mé zkoumavé otázky, kde je kobereček jen odsekla, že už se jí nelíbil. Tato odpověď mi stačila, protože máma je šílená designerka a stále má potřebu něco měnit. My třeba celé mé dětství neměli v koupelně umyvadlo. Zuby se čistily u vany. Máma si vždy navrhla koupelnu, složitě sehnala a objednala kachličky a sanitu. Ale to víte, byla jiná doba, těžko se sháněli obkladači. Takže než konečně byla koupelna obložená a mělo se usadit umyvadlo, tak mámu ten design přestal bavit. Nechala obklady odstranit a začala shánět jiné, lepší, modernější. Pak jednoho dne konečně bylo hotovo a měli jsme i to umyvadlo. Ale přišla revoluce, dům získal původní majitel a my se odstěhovali…

Ale to jsem odbočila. Zpět k bílému dlouhosrstému křečkovi. Po nějaké době od jeho zmizení jsme si hrály s Markétou na půdě, byla to stará velká půda se šňůrami na prádlo a spoustou harampádí, kde se krásně hrálo. A v rohu jsme objevily srolovaný náš bílý dlouhovlasý kobereček. Ideální pro náš půdní bunkr. Po jeho rozmotání jsme uprostřed našly zahnědlý flek a kostřičku. To byl pro malou Wandu chovatelku šok. Udeřila jsem na maminku a ta vyjevila příběh skonu křečka: utekl z akvárka a procházel se po koberečku, úplně s ním splynul. A můj tatínek, úctyhodný a citlivý pan architekt ho neviděl a šlápl na něj svou nohou velikosti 46 v domácí papuči. Křečkovi už nebylo pomoci a maminka v nějakém afektu prostě celý koberec i s mrtvolkou srolovala a šoupla na půdu………sbohem křečku, jehož jméno už si nepamatuju……..

Mezitím jsem dospěla, osamostatnila, ale láska k veškeré zvěři mě neopustila.

Jen jsem se lehce přesunula od hlodavců, rybek a hmyzu k větším výzvám.

Třeba mini prasátko. Jmenoval se Darwin a byl úžasný. Chytrý, zábavný, mé děti ho milovaly. Prasátka se naučí chodit na záchod na jedno místo, což je supr, jen kdyby se Darwin nerozhodl, že to jeho jedno místo bude v hromadě vysypaného lega v dětském pokoji. Na což jsme přišli, když si dcera stavěla kostičky a na prstech jí ulpělo hovno. Navíc ten smrad prasečí moči prostě ničím nezničíš. Lego jsme máčeli ve vaně snad ve všech přípravcích, co znám, vlastně se divím, že se nerozpustilo. A i nyní po mnoha letech, když otevřu bednu uskladněného lega, tak to trošičku cítím. No prostě Darwin musel pryč, na zahradu o rozloze hektaru mojí kamarádky. Prasečí život snů. Až na to, že se mu nějak podařilo ze zahrady zdrhnout. Tam v Troji, v lesíku pod zahradou měli bivak pražští sofistikovaní bezdomovci. A u jejich ohně to ten den obzvláště vonělo……sbohem Darwine….

Tahle zkušenost mě zabrzdila v dalších chovatelských aktivitách a věnovala jsem se jen přízemnímu chovu psů.

Dokud……

Při mé práci ve školce se snažím dětem přinášet zážitky, které je budou bavit a zároveň se něco naučí. A tak mě napadlo, ukázat jim vývoj slepičky. Zrovna jsme probírali hospodářská zvířátka.

Vždycky jsem milovala knihu Vejce a já od Betty MacDonaldové a asi ve mně její vyprávění zanechalo hlubokou touhu chovat drůbež. Přišlo mi to nesmírně poetické.

Od místního farmáře jsem chtěla zakoupit jedno dvě kuřátka (vnutil mi jich šest). Připravili jsme velkou klec, napáječku, výhřevnou lampu, speciální krmení a mohli jsme začít. Děti byly nadšené, šest chlupaťoučkých žlutých kuliček je úplně uchvátilo. Učila jsem je, jak jemně se zvířátky zacházet, jak je krmit a hlavně viděly, jak kuřátka rostou a dospívají v mladé slípky. V úplně blbé uječené mladé slípky, jejichž jediným životním cílem bylo narvat ty svoje prázdný hlavičky mezi mříže a pak škubat celým tělem tak dlouho až se uškrtí, nebo si urvou hlavu. Fakt dík za blbý nápady Betty! Přišel čas, ukončit výuku o slepičkách a najít těm blbkám nový domov. Což se ukázalo jako nadlidský úkol. Ale povedlo se, slípky jsou u kamarádovy mamky a já jsem byla vyléčena z pokusů o městský chov drůbeže.

Dokud…..

Před čtrnácti dny jsme měli ve školce jarní focení s kachňátky….

Jako viděli jste někdy malý žlutý kachničky? Může být něco roztomilejšího?

Jedno z kachňátek se stále kolíbalo za mnou a bylo vymalováno. Přinesla jsem domů, do našeho prvorepublikového bytu na Pankráci kachnu. Dcera to okomentovala slovy: "mami ty potřebuješ terapii", ale když se kachně za ní šílenou rychlostí rozeběhlo, tak samozřejmě úplně obrátila a kachně miluje. Chov není nijak náročný, jen mám ruce zničený od kopřiv, které se nasekají a přidávají do krmení. V lednici je obří mísa směsi z brambor, vajec, šrotu a sušených červů. Panebože nesmím se v noci rozespalá splést a omylem to začít jíst. A trus, pořád jen sbírám trus. Jooo a všude je voda, jak se kachňata cachtají. Ano ano, čtete správně, kachňata, množné číslo. Ona totiž, po pár dnech, ta dcera, co mi doporučovala terapii, usoudila, že kachně je samotný smutný a zadala mi úkol přivézt ještě druhé. Máme dvě kachny. Je s nima sranda. Milujou našeho mopse a mops překvapivě miluje kachny. A až kachny vyrostou, půjdou bydlet na rajskou zahradu naší staré devadesátileté babičky. Jako obranu před případným koncem na pekáči, jsme jim proto daly s dcerou jména. Jitka a Jana. Po dcerách staré babičky.

A ačkoliv je to jistě úžasná zkušenost, tak opravdu slibuju, že už domů žádnou drůbež nedonesu. Vystačím si s tím, co už mám – mops, suchozemská želva a šest štěbetavých chůviček.

Slibuju………

Mimochodem viděli jste někdy ježka bělobřichého? Ten je tak úžasnej…………..

Wando !!!!

NE !!!!!!!!