Hra o pocit
Každoročně okolo oslav 17.listopadu mám potřebu osobního bilancování. Abyste rozuměli , v roce 1989 jsem byla pubertální holka a vlastně se mě, až na nějaké drobné záležitosti , předlistopadový totalismus nijak zvlášť nedotýkal. Nemohli jsme sice nikam cestovat, protože děda byl politický emigrant, ale vlastně jsem měla moc hezké dětství. Můj táta byl a je velký bohém. Jeho heslo vždy bylo: "dnes si dáme kaviár a zítra suchý rohlík". Tím dost štval mou praktickou maminku, která ovšem zase dokázala i z toho suchého rohlíku a luncheon meatu, co našla v lednici, stvořit oslnivou hostinu, hodnou královské rodiny.
Vraťme se ale k mém bilancování. Jde o to, že v tom převratném roce, jsem byla holka na střední, která měla celý život před sebou a samozřejmě hlavu plnou ideálů. No a tak zákonitě po 28 letech, dvou dětech, jednom rozpadlém manželství a milionu malých neúspěchů začnu mít strašnou depresi. Vím, vynechávám to, že ty dvě děti jsou naprosto úžasné bytosti, vynechávám i to, že kromě milionu malých neúspěchů je tam i zhruba stejný počet malých úspěchů. Taky pár větších úspěchů a hromádka splněných snů. A jedno rozpadlé manželství - ano i to řadím mezi ty pozitiva. Jenže když se na to podívám takhle, je těžké mít depku. Proto pro tento den budeme pracovat jen s negativy.
Je potřeba být sám doma, cítit se pokud možno nehezky a dívat se v televizi na dokumentární záběry ze sametové revoluce. Říkat si : jo tenkrát, kdo by čekal jak se život vyvine. A je žádoucí uronit takovou tu bezmocnou slzu. Jak řekla jedna má kamarádka, občas je prostě potřeba pustit ven i negativní emoce.
Letos jsem to ještě obohatila o vycházku na Václavské náměstí, kde se konal oslavný koncert. Byla zima, lehce mrholilo - pro depku ideální stav - pomalu jsem usrkávala svařák a tiše rozjímala. Lidi se veselili, popíjeli a bylo to vlastně docela fajn, takovým tím smutným způsobem. Potom jeden z interpretů sednul za klavír a začal hrát a zpívat melodie z notoricky známých pohádek. A to byl konec mé depky. No jak se chcete trpně trápit, když okolo vás náhle dav úplně pookřeje a jako jeden muž hlasitě zpívá : "pod dubem, za dubem, tam si na tě počíháme, pod dubem za dubem, tam tě oškubem" Bylo to úplně přízračné, taková esence češství a já se rozchechtala až mi spadla trikolora z klopy.
No a mé poznatky : Za prvé- v roce nula byly ty demonstrace tak nabité energií, tak plné života a naděje. Jsem strašně ráda, že jsem to mohla zažít a být toho součástí. Toho pocitu, že jde o všechno. Toho pocitu, který se mi každoročně vrátí a jak staré plačce mi vhání slzy do očí. Úplně cítím tu elektrizující energii, když všichni stáli pod Melantrichem a zpívali: Ať mír dál zůstává....
A to bude asi ten pravý důvod mých každoročních depek. Prostě jen moje osobní potřeba si vzpomenout po svém. Bez šaškování na náměstí, kam se jdou lidi stejně povětšinou jen pobavit.
A za druhé - ještě pořád mám zvláštní pocit když stojím v davu lidí na Václaváku a kolem projde policista. Takové mrazení z toho co přijde. Jsem šťastná, že mé děti to napětí neznají, ale je to vlastně docela vzrůšo
Dnes ráno jsem chvátala autem do práce a u nádraží jsem dávala na přechodu přednost slečně, která vlekla nějaký velký kus nábytku. Evidentně si zařizovala svůj první byteček, bez auta, odkázaná na vlak, mhd a vlastní sílu. A já jí skoro záviděla, protože na tohle už nemám čas. Všude zajedu autem, abych ušetřila vteřiny, ale na co vlastně. Tak mě tak napadlo, co zajet třeba do ikei autobusem a pak nakoupené věci odvláčet domů . Ale ne, každá událost v životě, každá situace má svůj čas. A z každé si uchováváme pocit. Neopakovatelný pocit na celý život. Ten pocit, který jednou, až bude potřeba a přijde jeho čas, vytáhneme ze šuplíčku v naší vnitřní komoře. A pak nás ten pocit rozesměje nebo rozpláče. Prostě udělá to, k čemu jsme ho celá léta uchovávali. Tak si tyhle pocity vytvářejme a schraňujme. Jsou jedinečné a důležité. A teď mám pocit, že už toho bylo dost....