Duch minulého života
Včera jsem potkala Štěpána . Je to malej bráška mého prvního kluka Aleše. Teda teď už moc malej není, má skoro dva metry a hluboký hlas jak Krakonoš. Ostatně vous také. Ale tenkrát to byl pětiletý špunt, kterého jsme občas vyfasovali na hlídání.
S Alešem jsem se seznámila na zimním stadionu. Bylo mi patnáct a každou neděli jsme s kamarádkami chodily bruslit. Tedy spíše pózovat u mantinelu. Vždy jedno dvě kolečka a honem se opřít o manťák a vzájemně se ujišťovat, jak nám to fakt sluší. Aby jste rozuměli, byl to náš jediný společenský kontakt s opačným pohlavím mimo území školy. Všechny jsme pocházely z rodin, kde jsme byly docela přísně vedené. U nás to byla práce maminky. Žádné diskotéky, žádné líčení, žádné "tahání se" po nocích. Měla jsem jen dvě ospravedlnitelné možnosti - bruslení, protože to je sport a venčení psa na Kampě.
Vždycky jsme se s holkama sešly a první cesta vedla na zimním stadionu na záchod, kde jsme se namalovaly. No a vzhůru na led. A tam jezdil ON - Aleš. Byl hokejista a byl úžasný. Myslím, že si docela brzo všimnul, jak na něj zírám a evidentně jsem ho také zaujala, protože začal kroužit a předvádět své bruslařské finesy podezřele blízko.
Kdo z vás chodíval takhle na bruslení, určitě si to pamatuje. Trochu to připomínalo páření ptáků. Samečci lítají okolo, natřásají peříčka a vytahují krčky, zatímco samičky stojí v hloučku a švitoří. No nebudu to protahovat. Byla to velká láska, taková ta první opravdu velká láska. Po nějaké době se seznámili i naši rodiče a začali se navštěvovat. Jezdilo se k nim na chatu a maminky už v podstatě lajnovaly náš společný život. A nám to naprosto vyhovovalo, získali jsme statut pevného páru a nenápadně jsme mohli posouvat hranice a uvolňovat pravidla.
Chodili jsme spolu skoro tři roky a počítalo se s tím, že se vezmeme a budeme šťastní až do smrti. Vlastně, ačkoliv jsme si mysleli, že jsme svobodní, tak nás rodiče nenápadně vmanipulovali do toho, jak má správný život vypadat. A v momentě, kdy mi to došlo, tak už bylo pozdě a byla jsem tak trochu v pasti. Dřív mi máma zakazovala chodit večer ven a nyní se ptala: "ty dnes nejdeš k Alešovi? Jen běž, jen běž".
No a tak jsem šla, ne k Alešovi, ale vyrazila jsem s kamarádkami na diskotéku. A tam byl ON.....
To už je ale jiný příběh. S Alešem jsem se rozešla a začala jsem konečně řádit. Ten on z diskotéky nebyl nikdo, kdo by v mém životě zůstal. Byl to jen klíč od vězení. Klíč, který když odemkl, tak zůstal někde ležet zapomenut. Jejda Romane promiň, ty fakt nejsi jenom zapomenutý klíč !!!
No a teď, o 27 let později, jsem potkala Štěpána a vlastně to bylo moc fajn setkání. Povídali jsme si o životě, Aleš stále hodně sportuje, dokonce se účastní soutěží o železného muže. Napadlo mě, jak by to asi vypadalo, kdybychom se tehdy vzali. Byli bychom šťastní? Měla bych lepší vztah s mámou? Prožila bych zajímavější život? A potkala bych přátele, které ve svém životě považuju za největší bohatství? Nevím, jsou to jen hypotetické úvahy a odpověď se nedozvím. A tak jsem si opět potvrdila, že žádného rozhodnutí v životě nemá člověk litovat. Každé rozhodnutí je svým způsobem správné a hlavně s ním musíme žít! Tak si to prostě užijme do plnejch!!
Beru zpět-každé rozhodnutí není správné, fakt není dobrý zabít sousedku,jenom proto, že je to strašná semetrika........prostě ne, jednou provždy ne