Diagnóza - no a co!

Je krásné sobotní ráno, oknem probleskují paprsky slunce a je cítit příjemný ranní vzduch…

Je teprve sedm hodin a já se probouzím po opravdu náročném pracovním týdnu a užívám si, že dnes nic nemusím. Jen rychle vyvenčím pejsky a asi se ještě zachumlám s hrnkem voňavé kávy do postele.

Prostě ráj.

Takže teď na sebe rychle hodit nějaký domácí hadry – rozuměj vytahaný triko s dírou na rukávu a kraťasy. Na náš vnitroblok to stačí. Sorry psi, velká prochajda až později, teď jen prolítnu domem, na dvorku vyčurat a honem zpět do postele. No jako jasně, ještě je musím nakrmit, bez snídaně by mě prudili v mém ranním ráji. No tak když už jsem je vyvenčila a nakrmila, tak teda ještě nakrmím želvu a ptáčky. Ať mají taky krásný ráno.

Abych to vysvětlila, v naší domácnosti žijí dva psi – autistický mops a jezevčík s ADHD. Vražedná kombinace. Dále jedna suchozemská tvrdohlavá želva, kterou jsem kdysi nafasovala od kamarádky jako takový maličký roztomilý živý kámen a ze které vyrostl velký věčně nasraný šutr s pedantskými sklony. Pokud jí něco v jejím výběhu nebaví, prostě ten výběh rozebere na prvočlánek, rozmetá okrasné kameny, podestýlku a navrch vykoná potřebu přímo doprostřed vodní plochy. Není to pěkný pohled. Obzvláště citlivá je na načasování přísunu potravy. Pokud přesně v sedm ráno není naservírováno, stojí před svým domečkem s neuvěřitelným výrazem plným zklamání a hlubokého opovržení a normálně vím, že kdyby měla hodinky, tak na ně bude významně poťukávat drápkem.

Posledními členy naší multikulti domácnosti jsou "ptáčci". Jde o chůvičky nebo zebřičky, čert ví. Prvopočátek chovu je sedm let nazpět a vztahuje se k němu vážně vtipná historka, kterou si ale nechám do jiného příběhu. Každopádně na začátku byl ptáček jeden, postupně jsme mu dodávali další, aby se necítil osaměle, ale vzhledem k tomu, že jsem v chovu ptáku vlastně amatér, tak jsem pořizovala chůvičky i zebřičky a ono se nám to tam začalo pářit a z vajíček se klubaly takový - prostě ptáčci. Počty ptáčků ve voliéře se různě mění. Něco se narodí, něco umře. V současné chvíli máme už jen čtyři. A vlastně jen očekávám až postupně umřou. Ne vážně nejsem bezcitná. Prostě mě jenom strašně štve ten bordel v kleci, okolo klece, všude. Takže je nechávám v klidu dožít jejich upípaný živůtky a už se těším, jak voliéru na prosklené verandě vystřídá krásné francouzské zákoutí s křesílkem a stolkem na ranní kávu.

Jo káva…. Vraťme se k mému klidnému sobotnímu ránu…

Psy jsem vyvenčila, nakrmila, želvu jsem uplatila obří zelenou horou salátového cuvéé a teď teda ještě nakrmím ptáčky, dám jim čistou vodu do koupelničky a jdu se uložit do postele s tím kafem už sakra.

No jo, jenže ty mrchy malý si zas totálně podělaly celý krmítko, jako proč si kadí do zrní, to fakt nechápu. Musím ty krmítka umýt, jsou fakt hnusný. No, a to bych teda mohla rovnou vyměnit i podestýlku na dně klece, ať to maj při sobotě taky hezký. Hotovo, no ty brďo, teď je ale dost vidět, jak jsou zadělaný ty stěny okolo za klecí. Jako oni to snad střílej skrz ty šprušle. Někde tu mám zbytek primalexu, tak odtáhnu voliéru od zdi a jenom to za ní rychle přetřu. Jak odtáhnu voliéru, tak to pod ní teda i vyluxuju, ptáci pitomý, vždyť mají za tou klecí na zemi u zdi tak týdenní dávku krmení. Konečně hotovo. Akorát jak je teď ta zeď čistá, docela vyniká na polici nad voliérou prach na dózách z krásného foukaného zeleného skla. No nic, rychle je umeju, utřu polici a když už jsem v tom, tak vezmu i ostatní police na prosklené verandě, které jsou plné kytek a uměleckého skla. Některé kytky by teda už potřebovaly přesadit chudinky, to budu mít za chvíli….

Je půl desáté a do kuchyně vchází má právě probuzená, do růžova vyspinkaná dospělá dcera. Rozhlédne se s ledovým klidem a stoicky pronese: "aha" a odejde pokračovat ve spánku.

Stojím v kuchyni, která sousedí s prosklenou terasou, ruce mám černé od hlíny, okolo mě květináče, pytel s hlínou, za mnou již čistá veranda a voliéra, kde právě jedna ta debilní chůvička kadí do zrní a přemýšlím, kde se stala chyba.

Žijeme v době, kdy jsme se naučili otevřeně věci pojmenovávat a v podstatě každý koho znám, řeší nějakou svou diagnózu. A je už asi zcela jasné, že i já ji mám. Skromně tipuji na obsedantně kompulzivní poruchu. Asi bych to měla řešit. Ale víte co, kašlu na to! Já mám tu svoji diagnózu vlastně ráda, mě to děsně baví a asi nechci být vyléčena. Patří to ke mně a vždycky to potěší mé okolí.

Vlastně je osvobozující, být tak trochu blázen…

No nic, teď už jenom odnesu odpadky, vytřu kuchyň a verandu po mém ranním řádění, vyndám ze sušičky psí pelech a konečně přichází čas na můj ranní, tedy spíš už dopolední sobotní ráj.

Je krásné sobotní dopoledne, oknem probleskují paprsky slunce a je cítit příjemný ranní vzduch…

Sedím v posteli s hrnkem voňavé kávy a dívám se z okna vedle postele. Oknem probleskují ty paprsky slunce a odhalují tragicky zaprášená okna do ulice.

Jako ty okna jsou fakt špinavý, to je hnus….

Odkládám kávu a ……….