Deset dní které otřásly světem
Před téměř dvaceti šesti lety se mi narodila dcera. Žily jsme samy a od samého začátku jsme byly parťačky. Asi každá máma, která má dceru, ví o čem mluvím. Je to velice zvláštní pouto a je úplně odlišné od toho, které máte se synem. Když se přenesete přes všechny hádky, názorové střety a neshody, zůstane odfiltrovaná ryzí láska a takové lehce potměšilé spojenectví proti všemu a všem. Časem si už rozumíte beze slov a váš vztah se pomalu přetaví v přátelství.
A tak tomu je i u nás. Moje dcera je zároveň mou nejlepší kamarádkou. Je to člověk, bez kterého by se můj svět zastavil. Před půl rokem nás spojilo další, zcela nové pouto. A to když se mé dceři narodil syn. Nyní nás spojuje i tajné a bojovné společenství matek.
Před pár dny odešla má dcera na v podstatě rutinní operaci a v ten okamžik se můj život zhroutil. Rakovina....už to slovo všechny děsí, samotné to slovo nás nutí snažit se ho nevyslovit, stydlivě klopit zrak a někde hluboko v srdci si hřát pocit, že pokud ho nevyslovíme, nebude ta ošklivá nemoc existovat. Ale existuje, ať už okolo toho chodíme po špičkách a odmítáme jakkoliv silně. Rakovina....
Je zvláštní, jak se to dá nenápadně obcházet. Stačí říct karcinom a najednou to nezní tak zlověstně.
A v tuto chvíli, v jediný okamžik, najednou váš osobní svět úplně změní rytmus. Těch deset dní mám v mlze. Vše co bylo do toho okamžiku důležité, najednou ztratilo smysl. Můj svět se scvrkl na každodenní návštěvy v nemocnici, na péči o vnuka, na telefonáty s dcerou. Celá rodina se pomalu sesypávala, jakoby byla má dcera tmel, který ji držel dohromady a který se začal drolit. Během těch dnů jsem víc telefonovala než žila. Telefonovala, vysvětlovala, přeříkávala anamnézu a prognózy, popisovala postup léčby a hlavně utěšovala. Celé dny jsem se tvářila velmi silně a výkonně a večery jsem proplakala. A někde vzadu v hlavě na mě ošklivě vykukovala jediná otázka: co když to nevybojujeme, co si počnu?? Vlastně nikdy jsem nezažila pocit, jakoby mi srdce rozmačkávala ledová obrovská ruka. Neměla jsem situaci pod kontrolou, mohla jsem jen čekat. V jeden okamžik jsem dokonce v duchu prosila svého tátu, aby se tam nahoře přimluvil.
A v téhle hrozné době jsem naplno pochopila, jak úžasné mám přátele. Svou interní záchranou síť, kterou tvoří několik žen. Kamarádky, které mají své rodiny, své starosti a svou práci. Kamarádky, které vypnuly svůj život a byly tu pro mě a mou dceru. Které by chytly pod krkem třeba samotného ďábla, když dávaly dohromady všechny své kontakty a nedaly si ani na chvíli pokoj.
Byly se mnou i ve chvíli, kdy jsem vyčerpáním usnula na dálnici a odeslala své auto do věčných lovišť. Podporovaly mě, dodávaly sil, plakaly se mnou a smály se. Byly jsme v tuto chvíli, víc než kdy jindy, něco jako sekta. Sekta velmi rozzlobených žen. Tak rozzlobených, že se i ta ošklivá nemoc, jejíž jméno nechci vyslovit, lekla a dala se na úprk. A po deseti dnech které otřásly světem přišly dobré zprávy a já mám pocit, že se vznáším. Nikdy asi už nezažiji pocit tak absolutního bezbřehého štěstí a klidu a radosti jaký jsem pocítila po telefonátu dcery - mami jdu domů, je to dobrý....
Vím, že před sebou máme ještě dlouhou cestu, ale teď už nepochybuji, že to zvládneme! Protože máme ty nejúžasnější pomocníky ze všech. Neuvěřitelné lékaře z Vinohrad, kteří udělali co mohli a ještě víc. A empatické a starostlivé sestřičky z prvního patra gynekologie, které o mou dceru mateřsky pečovaly a chápavě tolerovaly ty zástupy návštěv, které se střídaly na jejím pokoji.
A já také vím, že už nikdy nezapomenu jména lékařů, kteří mi vrátili dceru. Ta jména jsou teď mou mantrou: Lukáš Rob, Helena Robová, Radovan Vlk, Tomáš Pichlík
PS: chvíli poté co nám má dcera oznámila, že je to dobré, se optala: "a vy jste o mě mely vážně strach mami?" A doprovodila to smíchem.... No to snad není možný!!!!!!!!!!!