Chatařský povzdech

Tak nám konečně začalo jaro…a úkol byl jasný - odzimovat chatu.

Máme malou sezonní chajdu u lesa. Pár sousedů, které člověk vůbec nepotká, protože chaty jsou utopené uprostřed lesů a přírody. A přidanou hodnotou je absolutně nulový signál. Ani jeden operátor, ani internet, prostě nic. Totální chatařský old school. Nikdo se mi nedovolá, nikdo nemůže narušit poklid. Tady je místo, kde se čtou knihy a má se odpočívat.

Což je ovšem trochu kámen úrazu a to hned nadvakrát.

Moje dcera sem jezdí jen sporadicky a většinou pod tíhou podprahového vydírání typu: "to je dobrý, já tu ohromnou zahradu posekám sama" (hluboký povzdech a útrpný výraz) nebo: "to nevadí že nejedeš, já to dřevo nějak nasekám a odtahám sama" (hluboký povzdech a útrpný výraz) případně: "já pojedu sama, já jsem zvyklá být sama" (hluboký povzdech a pohled raněné laně).

Prostě představa, že je dva dny off line je pro ni trochu znepokojující.

Druhým kamenem úrazu je ten samotný fakt, že se tu má odpočívat….

Mě to totiž nějak nejde. Dcera, když už jede, udělá co je třeba a pak opravdu odpočívá, tedy většinou spí. Spí v chatě, spí na dece venku, spí v houpací síti. Prostě spí.

Ale co já chudák. Udělám co je třeba, pak si vymyslím něco dalšího a dalšího. Nějak mi to odpočívání nefunguje.

Například minulý víkend byl čas konečně pokácet starý jalovec. Skoro tři metry vysoký rozvětvený keř ve fázi pomalé smrti. Většina jehliček už zrezlá a sypající se dolů při sebemenším závanu větru. A nechtějte si ty jehličky zabodnout do bosé nohy, jsou ostřejší než jehly.

Takže jsem navštívila hobby market a koupila aku motorovou pilu. Je taková malá, rozkošná. Prodavač říkal, že je to taková motorovka pro holky. Tvářila jsem se, že neslyším pohrdání v jeho hlase a hrdě odkráčela k pokladně.

Dalším problémem bylo, že mi došlo, že jak začnu řezat, budou se na mě sypat miliardy ostrých opadávajících jehliček. Proto jsem se oblékla do pevné žluté pláštěnky, nasadila kapucu a posychrovala to lyžařskými brýlemi. Nastartovala jsem pilu a připadala jsem si jak kříženec postavy z hororů Texaský masakr motorovou pilou a Tajemství loňského léta. A proces započal. Řeknu vám, kácet nepoddajný keř srandovní minimotorovkou v neprodyšné pláštěnce ve 29 stupních na přímém slunci je skutečně bezva nápad. Každých pět minut jsem musela udělat pauzu, servat ze sebe potem přicuclou pláštěnku a vychlemtat sklenici vody, co mi pohotově podávala dcera se slovy "nechceš přece jenom počkat do večera až nebude to slunce?" Na což jsem dost hystericky reagovala pár sprostými slovy a výkřiky "ne, ne chci to mít hotový, aby už to tu bylo krásný"

Což o to, krásný to pak bylo, jen já fibrilovala jak souložící devadesátník.

Pak už nastal čas pěkné práce – sázení kytiček na místo kde stával jalovec. A sběr pampelišek na sirup. A sekání zahrady – néé to já ne, to naštěstí dcera. A zalévání. A úklid v chatě….

Druhý den ráno konečně přišel čas, kdy už vážně nebylo co vymyslet, a tak jsem si řekla, že teda zkusím ten odpočinek. A že konečně vyzkouším relax v houpací síti. Máme ji tu tři roky a já v ní ještě nikdy neodpočívala. Jako vážně nikdy.

Ta síť je zavěšená v samostojící dřevěné konstrukci a vypadá opravdu tak relaxačně. Jen jsme možná měli tu konstrukci na zimu vždy rozmontovat a uklidit. Víte co se stane se dřevem, které necháte venku nonstop tři roky? Sníh, mráz, déšť… ono tak nějak prohnije. Ale tak nějak zevnitř, zvenku vypadá stále jako nové. Což teda považuju za děsnou sviňárnu.

No a tak jsem si sedla do sítě. Trochu to křuplo a jedna nosná tyč se prostě vylomila a já šla i se sítí k zemi. Hloupé bylo, že ta tyč byla připevněná k síti a celou mojí vahou se vymrštila a trefila mě do hlavy.

Ležela jsem na zemi, záda takřka přeražená o příčnou vzpěru, potupně zamotaná v síti a z hlavy mi tekla spousta krve. Dcera vyskočila z křesílka, že mě zachrání, ale na zemi byly ještě pozůstatky jehličí z pokáceného jalovce, které se jí zabodaly do bosých nohou. Padla k zemi, rvala jehličí z nohou a kvílela "mamiiii žiješ?"

Byly jsme jak z grotesky. Já se chechtala, zřejmě šok, dcera plakala, zřejmě také šok. Vyčetla mi, že jsem blbá a že je pěkně na prd nemít signál, jak že by mi zavolala případně sanitku.

Naštěstí vše dobře dopadlo. A já si z toho nesu ponaučení, že vesmír nechce, abych odpočívala. Nikdy!

Nikdy!

Dnes jsem na chatě sama. Před chvílí jsem smontovala novou, tentokrát kovovou konstrukci. Houpací síť zavěšena a já se na ni mlsně koukám. Mám, nemám??