Bzukot

Je ticho. Odpoledne. Sedím ve školce v ložnici, okolo mě oddechují spící děti při odpoledním klidu. Čtu si a najednou mi kolem hlavy proletí moucha. Úplně normální ubzučená moucha. A někde uvnitř mě to secvaklo a naprosto jasně mi vyskočila vzpomínka.

Ráno u babičky na chatě. Byla jsem ještě v posteli, okolo spali bratránci a sestřenice. Všichni oddechovali a mě probudila jedna poletující dotěrná moucha. Je vůbec možné, aby měl člověk takhle živou vzpomínku? Cítím zcela jasně vůni babiččina prášku na praní z peřin, který se mísí se zvláštní vůní laku, kterým je napuštěné dřevo obkládající celou naši podkrovní ložnici. Ten lak jsem měla vždycky ráda. V místech, kde ho bylo naneseno víc, stékal v navždy ztuhlých kapkách a když bylo v létě pod plechovou střechou horko, dalo se do něj rýpat nehtem. Vnímám tíhu péřové duchny, která má tendenci setřást všechno peří do nohou, takže je člověk přikrytý jen látkou. Dokonce si vybavuji i povrch babiččina krepového povlečení a oranžovo bílé kytičky na něm.

A najednou cítím pocit naprostého vnitřního klidu a štěstí. Přistihla jsem se, že už nějakou chvíli jen tak sedím a usmívám se.

Moje babička už dávno nežije, chata, která se stala jablkem sváru babiččiných dětí, je již prodána. Mě zbyly úžasné vzpomínky na prázdniny strávené zde a historky, které jsem vyprávěla svým dětem. Vždycky nadšeně poslouchaly o rošťárnách, které jsme jako děti prováděly a o mé babičce, která byla tou správnou babičkou, jakých už dnes moc není. Dnes jsou to ženy na vrcholu sil, aktivní, pracující a užívající si života. Jejich štafetu často přebírají prababičky.

Mrzí mě, že mé děti neměly šanci prožívat prázdninová dobrodružství, chodit do lesa s bandaskou na maliny, ze kterých by jim pak babča vyrobila marmeládu a sirup. Nebo v poledne vyběhnout za chatu pro pár hříbků do polévky.

A tak se od jejich dětství snažím vytvořit jim vzpomínky. Vymýšlím výlety, výpravy a dovolené tak, aby jednou mohly i ony vyprávět svým dětem o všem, co prožily jako děti. Pravda, jak byly starší, bylo to těžší a těžší. Ale i dnes, když na tom opravdu trvám, vyrážíme společně na občasné výlety a syn to komentuje slovy: "bacha máma vyrábí zážitky"

Vím, dělají si ze mě legraci, ale doufám....Že třeba jednou, za mnoho let, až budou sedět a přemýšlet nad problémy, zabzučí jim okolo hlavy moucha....... A najednou přijde vzpomínka, a celý svět se prozáří a problémy už nebudou tak velké.

Tak ve jménu našich babiček nepřestaňme vyrábět zážitky! A teď jdu zaplácnout tu votravnou mouchu...